CO DĚLAT, KDYŽ VÁM ŽIVOT NEPŘESTÁVÁ HÁZET KLACKY POD NOHY?

Neznám ve svém životě nikoho, kdo je konstantně šťastný a vyrovnaný. To je (asi) běžné. Co ale dělat, když se na vás problémy valí ze všech stran, život si s vámi hraje a často to přerůstá v bezmoc, která nebere konce? Co dělat, když už si nevíte rady a kdy vůle, disciplína a moudré rady z internetu pomáhají všem jenom ne vám?

Myslím, že zásadní je to, jak si tyto stavy bereme osobně, jak moc nás relativní nezdar dostává a jak moc s takovými situacemi umíme nebo neumíme naložit.

Lehce se to řekne, že?

Když nám sem tam do života vletí nějaká ta překážka a pak je v zápětí zase všechno v „normálu“, tak se to dá zvládat lépe. Takovéto, co zapadá do škatulky „Jednou jsi dole, jednou nahoře“, „Každý den není posvícení“ apod..  A je v tu chvíli jedno, jestli situaci řešíme konstruktivně, problému věnujeme aktivní pozornost a nebo necháme události jen tak odplynout.

Ale co když už to trvá opravdu hodně dlouho, přestáváme nad událostmi mít kontrolu, „smůla“ se neúnavně lepí na paty každý den a máme pocit, že to snad nikdy neskončí?

Co ale můžete dělat, když už žádné rady nezabírají, ze života vám odchází radost, přichází frustrace, demotivace a my začínáme mít pocit, že to už nikdy nebude jinak?

Je dobré si stále připomínat, že všechno má svůj čas a vše, co se nám děje, má mnohem hlubší smysl, než si vůbec dovedeme představit. A jsem přesvědčený, že důvod nezdaru leckdy pochopit ani nemusíme. A nebo ne hned. Nechat v sobě dění hezky pracovat, i když je to někdy velmi nepříjemné a bolestivé.

A o tom bude tento článek, který ani tentokrát nevznikl jen tak náhodou. 

Můj život je taková velká horská dráha a asi už to ke mně tak nějak patří. Když se ohlédnu dvacet let dozadu, vidím samý extrém. 

Buď se mi fantasticky daří, vydělávám velmi slušné peníze, vztahy s rodinou a lidmi kolem mě fungují přirozeně, moje fyzické tělo má optimální váhu (nebo alespoň uspokojivou :)), do života mi přichází zajímavé příležitosti, nová přátelství, zajímavé osobnosti, píšu články, e-knihy, natáčím rozhovory, jezdím na skupinové meditace a můj život tak nějak hezky plyne…

A pak přijde období, kdy se mnou není řeč, celé mé „já“ má chuť odjet na měsíc daleko od všech lidí, kreativní myšlení a intuice má dovolenou, strach a obavy začínají klepat na dveře, nálada na nic, mysl jede na plné obrátky a mé tělo se opět začíná nebezpečně zakulacovat.

Obě polarity se vždy dějí ve velkých výkmytech. Zkrátka extrémy. Cesta středu v nedohlednu.

Už jsem si zvykl na to, že ani ve svých 42 letech jsem se nestal Mistrem zenu :). Jak říkám. Extrém. Umím tiše sedět a hodiny meditovat, stejně tak křičet a být vzteky bez sebe.

Ale jedno jsem se naučil. Aktivně se zaměřuji na proces důvěry a vědomě se nenechávám ovládat strachem – našeptávačem, který dokonale najde tisíc důvodů, proč bych se měl bát. Naučil jsem se, že já nejsem tím strachem, tou myšlenkou, tou emocí, tím prožitkem…

Neříkám, že je to vždy lehké. Někdy to jde hned, někdy s odstupem času, ale téměř vždy praktikuji „cvičení“ důvěry, které může mít několik podob. Cílem je si skutečně uvědomit a časem také skutečně vědomě žít v přesvědčení, že je o mě postaráno ve všech oblastech mého života. A to (především) v situacích, kdy mi život neúnavně hází klacky pod nohy a nehodlá s tím přestat.

Pevně věřím, že i když jsem „pocitově“ na dně, nedaří se mi nic, na co sáhnu, tak i přesto mě má život, Bůh, Vesmír rád a všechno se děje pro mě, protože to v daný moment potřebuji.

Mnoho let jsem si myslel, že to je takový ten přemotivovaný „ezo“ postoj. Není. Má to větší přesah, který já nedokážu ovládnout a vlastně ani nejde logicky vysvětlit. Kouzelné na tom je, že když pokaždé, co přiletí další klacek pod nohy, si to jen uvědomíte, na pár vteřin se zastavíte a můžete si říct:

„Nechápu to, nerozumím tomu, nelíbí se mi to, štve mi to, nesouhlasím s tím, ale VĚŘÍM, že se to děje pro mě přesně tak, jak právě teď potřebuji“.

Zkuste ty situace vnímat jinak, než doposud. Pozorujte je, že se vám tak nějak dějou, ale ne, že vy jste těmi situacemi samotnými. Až si to párkrát vyzkoušíte, uvidíte, že dokonce až na fyzické rovině ucítíte rozdíl.

Trénujte to stejně jako třeba dřepy, kliky nebo jinou fyzickou a pravidelnou aktivitu. Ze začátku na to budete hodně zaměřovat pozornost a ucítíte, že se stáváte pozorovatelem sebe sama. To je parádní stav. Pak si věci neberete tolik (nebo vůbec) osobně. Někdy to půjde lépe, někdy hůře.

Později začnete zjišťovat, že (si) najednou důvěřujete na „autopilota“ a vlastně už se nemusíte ani tolik snažit. A život vás zase otestuje a pošle další zátěžovou zkoušku. Nekončí to, ale další a další situací, která se vám stane zjistíte, že už se tolik nebojíte, víc si věříte, začínáte si uvědomovat vlastní sebehodnotu a možná i více začínáte důvěřovat životu samotnému.

Jde si na tomto „postupu“ vytvořit takovou milou, prospěšnou „závislost“ :). To mi věřte.

A jak jsem psal na začátku.

Tento článek nevznikl jen tak pro nic za nic..

Za pár posledních měsíců mi život přihodil do batůžku hned několik zátěžovek:

– opět jsem přibral asi 6 kg potom, co jsem 17 zhubnul

– nedařilo se mi vydělávat tolik peněz, na které jsem byl dlouho zvyklý a především, kolik bych potřeboval

– museli jsme se s 5člennou rodinou odstěhovat během tří měsíců v době, kdy se to hodilo úplně nejmíň a ceny nájemních bytů/domů extrémně vzrostly

– zhoršily se vztahy s blízkými, bezmoc, beznaděj, vztek byly součástí každého dne

– věděl jsem, že mě čeká změna práce

Také se mi přihodily velmi smutné události, které patřily mezi velmi náročné zkoušky.

Za posledních pět měsíců se toho stalo opravdu hodně. Tentokrát to bylo ale jiné.

S vědomou důvěrou, že je o mě postaráno ve všech oblastech mého života a že MŮŽU důvěřovat sobě, Bohu, Životu…, můj Život začal získávat zcela jiný rozměr.

Pozor! Neznamená, že jsem neměl strach. Dřív jsem se hodně bál, že když přijdu o práci, neuživím rodinu, dostaneme se do velkých problémů, před lidmi a partnerkou budu vypadat jako ten, kdo se nepostaral – klasické projevení existenčního strachu a spirála mysli a strachu se rozjela na plné obrátky. 

A víte, jak takovou situaci řeším dnes?

Začnu s tou prací. Podotýkám, že v momentě, kdy píšu tento článek, tak stále nemám podepsanou novou smlouvu s novou firmou a smlouva v té stávající končí za 10 dní. To je test důvěry, jak z učebnice. Učebnice života, přece :).

Se stávající firmou jsme se před 1,5 měsícem domluvili, že ve spolupráci nebudeme pokračovat. Dříve bych byl v panice, co budu dělat. Tentokrát jsem k tomu ale přistoupil jinak. 

Toto je můj „recept“, který mi funguje a věřím, že může inspirovat i vás

Takže, jak to vypadalo, když už jsem věděl, že spolupráce za 1,5 měsíce skončí?

1) zastavil jsem se a dal si krátké dechové cvičení. S každým nádechem jsem nadechoval důvěru, jistotu, harmonii a vděčnost za novou situaci. S každým výdechem jsem vydechoval stres, obavu, nejistotu, fyzickou nepohodu. Dechové cvičení jsem opakoval vždy, kdy bylo potřeba.

2) posadil jsem se v parku, narovnal páteř, dal si ruku na srdce, zavřel oči a poděkoval za tuto situaci, která mi do života přišla i s vědomím toho, že nevím, jak dopadne

3) zcela záměrně jsem několik dní novou práci nehledal a vnitřního našeptávače (intuici) požádal, ať poznám ten správný okamžik, kdy se do toho naplno pustit a následně poděkoval

4) následně jsem se téměř každý den obracel do svého „středu“ (to místo, kam ukazujete ukazováčkem, když říkáte já) a žádal, ať je o mě postaráno ku prospěchu všech zúčastněných a ať mi do cesty přijde příležitost, která bude pro tou nejvhodnější pro mou další cestu

5) průběžně, kdykoliv mě přepadly obavy, zcela záměrně, dalo by se říct až mechanicky jsem je ve svém středu zaměřoval za důvěru. Pro lepší představu, jako když vyndáte knížku z knihovny a na stejné místo dáte knížku jinou. Zkuste si představit, že jste rybář, který sedí na své pramičce uprostřed řeky a na levém břehu vidí obavy, strach, nejistotu, nervozitu a na pravém břehu vidí důvěru, naději, radost, sebevědomí a sebehodnotu. A VY máte jen jediný úkol – zaměřit veškerou POZORNOST na pravý břeh.

6) po celou dobu, když mě zaplavil strach, jsem nedělal, že neexistuje. To bych popíral skutečnost. Jen jsem si ho uvědomil, přivítal ho, ať se u mě cítí dobře a poděkoval za to, že tu je – zároveň jsem mu připomněl, že nejsem jím a vysvětlil mu, že ho jen pozoruji a čerpám z jeho přítomnosti ve svůj prospěch.

Jde zkrátka o změnu postoje. Buď se jenom bojím a stresuju se nebo důvěřuji a aktivně konám – motivem konání však není strach, ale důvěra.

Strach by totiž v mém případě řekl:

„ Za pár týdnu jsi bez práce, tak teď si sedni k internetu a od rána do večera hledej jakoukoliv práci, jen abys měl příjem a uživil rodinu. Vezmi první, co Ti přijde pod ruku, ať máš jistotu a klid. Časem si pak kdyžtak najdeš něco lepšího“..

Cítíte ten rozdíl?

Samozřejmě to není o tom, že sedíte na obláčku, nic aktivně neděláte a čekáte, že se o vás Vesmír postará. To určitě ne. Velmi aktivně jsem o tom, že hledám něco nového, začal mluvit se svými přáteli, kolegy. Dal jsem o sobě vědět na sociálních sítích, nastavil si tzv. hlídací agenty na pracovních portálech a sám si pročetl xy inzerátů. To ano, to je potřeba. ALE s tím rozdílem, že jsem věřil, že to klapne a že mám na to stále dostatek času.

Stále dokola jsem si připomínal, že už „nefrčím“ na starém postoji strachu a už vůbec, že nejsem strachem samotným.

Důvěra, to je ta „parťačka“, se kterou chci jít stejnou cestou.

Je to jen trénink a sami uvidíte, že brzy se to stane zvykem a přirozeností. A hlavně, když se obavy zase přihlásí o slovo, budete vědět a znát postup, jak to udělat JINAK.

A jaký je stav dnes s mojí novou prací? Dnes je neděle a necelé dva týdny do konce května. Mám před sebou dvě finální nabídky a pevně VĚŘÍM, že příští týden podepíšu novou smlouvu.

Tak, to byl příběh ohledně nové práce.

Druhý příklad se týkal bydlení

Velmi podobný scénář a i cesta k novému bydlení probíhala ve zcela shodné postojové rovině. Žili jsme v rodinném domě se zahradou a vzhledem k tomu, že jsme s partnerkou nechtěli akceptovat novou výši nájemného, dostali jsme výpověď a do třech měsíců jsme museli dům opustit.

S 5člennou rodinou o zábavu postaráno na několik týdnů.

První myšlenky, které přicházely:

1) no, to je bezva, to nemohlo přijít v lepší chvíli

2) nejdražší energie v historii

3) snad nejvyšší ceny nájmů, které jsme zažili

4) budeme se muset přestěhovat do menšího, abychom to měli jak zaplatit

5) bude to stát 150 000 Kč (kauce, nájem, stěhováci, koupě nových věcí apod…)

6) co bude, když nic nenajdeme?

7) muselo to přijít zrovna teď, když dcera potřebuje klid a prostor pro učení se na maturitu?

8) no a do toho ta „nejistota“ s hledáním nové práce

Určitě bych našel mnoho a mnoho dalších strašáků, které chtěli ovládnout mou mysl. Je potřeba říct jednu věc. Původně jsme se měli odstěhovat do konce dubna. První týden v dubnu jsme stále neměli místo, kam se budeme stěhovat. Celou situaci velmi komplikovala situace s Ukrajinou, kdy v Praze byl obrovský přetlak poptávky o nájemní bydlení a byty/domy 4+1 byly pryč téměř okamžitě po zvěřejnění inzerátu.

I toto byl moment, který mě trénoval v postoji důvěry a také zároveň uvědoměním, že něco jsem schopen ovlivnit já s partnerkou, ale ne všechno. A tak znovu – nikoliv s obavou, ale důvěrou jsem napsal majiteli domu, že pro to děláme maximum, ale vzhledem k situaci na realitním trhu je možné, že do konce dubna nové bydlení neseženeme a my tak budeme potřebovat více času. 

A víte, jaká přišla odpověď? Dobrý den, pane Součku, rozumím, konec dubna není dogma…

S důvěrou se našlo řešení. Vtipné na tom je, že asi 4 dny na to jsme našli nové bydlení a o pár dní později podepsali smlouvu. 30. dubna jsme dům vrátili majiteli. A to nové bydlení?

Žijeme v krásné části Vysočan s výhledem do zeleně z nejvyššího patra a je tu krásné ticho. 

Byt je obrovský, všechny tři děti mají svůj vlastní pokoj a moc se nám tady líbí. A cena, která byla na začátku největším tématem? Je nakonec výrazně nižší, než za podobné bydlení kdekoliv po Praze. Logiku v tom nenajdete. Vesmír se spojil a bylo nám prostě dopřáno. Takže to jde. 

Tento článek však není jen o pomyslných klaccích, o kterých si často myslíme, že je nám život hází pod nohy. Je také o tom, jak je důležité nelpět na pseudo jistotách, které si myslíme, že v životě máme.

Jedinou jistotu, kterou máme, je čas, který se nám krátí den ode dne a jen na nás je, jestli ho prožijeme ve strachu nebo v důvěře a naději 

Myslím, že náš příběh je už z části předurčen cestou a záměrem naší Duše. To ano, ale postoj a úroveň prožívání našeho žívotního příběhu ovlivnit můžeme. Jsou situace, kdy je to velmi náročné a na první pohled někdy i nemožné, ale vždy máme volbu. Vždycky. Na to nezapomínejme. 

I přesto musím otevřeně říct, že na osobní rovině v posledních měsících prožívám velmi těžké období. Necítím se dobře, rekapituluji svůj život, hodně přemýšlím o životě, hledám cesty, kudy a kam se vydat a ze všeho nejvíc si přeji být skutečně šťastný a žít naplněný život.

Možná krize středního věku, možná jasné a opakující se signály, že už je načase opustit vše, co v životě dosloužilo a najít odvahu vše nefunkční ze svého života s povděkem propustit. Možná nastanou další změny. Možná. Nevím. Jsem ve fázi, kdy si začínám plně uvědomovat, že má hlava má své limity a že je čas začít vnímat a konat Srdcem. Být nohama na zemi, ale zároveň se plně odevzdat a nechat se vést – Srdcem…

A byl to jeden z důvodů, proč jsem tento článek chtěl napsat právě v této době. Ne v okamžiku, kdy je všechno zalité sluncem. Když se nám daří a cítíme se dobře, nemáme potřebu věci měnit.

I přesto, že se bojíme, pochybujeme, přestáváme věřit sobě i životu, máme volbu. Buď zůstaneme v tom, co nám vlastně vůbec nefunguje nebo zkusíme něco nového. Leckdy i to, co jde proti našemu přesvědčení a celoživotním zvyklostem pramenících většinou z výchovy našich rodičů. Milovaných rodičů, kteří ať se nám to někdy líbí či nikoliv, vždycky dělali, jak nejlépe uměli. 

A je to v pořádku. Jen se občas zastavme a rozjímejme. Není potřeba všechno vymyslet. Nelpěme nad tím, že vše musí mít svůj řád a pořádek. Vzdejme se toho, co už nám neslouží a dovolme si dělat věci jinak. Bez ohledu na to, jestli z toho máme strach. Z 99% pak ve finále zjistíme, že to, čeho jsme se nejvíc báli, se stejně nakonec nestalo.

A ještě něco, když se na vás všechno valí jako lavina, není nutné vše vyřešit a narovnat za jeden den. Dovolte si vypnout, netlačit na sebe, protože by se to „mělo“ co nejdřív vyřešit. Dovolte si stav NEVÍM. 

Klidně si zahrajte hru na pozorovatele své vlastní „osoby“, která neví, jak dál. Dopřejte jí to. Když jste v přetlaku, stejně nic nevyřešíte. Zajděte si do sauny, projděte se, něco si kupte pro radost a nebo někomu s něčím pomožte, darujte něco a buďte k sobě laskaví.

Do celého světa vysílám, že věřím, že je o mě postaráno ve všech oblastech mého života.

A vy můžete také. Nebo?

Mějte se krásně a žijte v důvěře.

Jirka

Věnuji se natáčení rozhovorů s inspirativními osobnostmi a provozuji projekt "Naslouchárna - bezpečné místo pro vaše slova". Můj příběh si přečtete zde Po 15 letech jsem o svých zkušenostech začal psát. V mých elektronických publikacích Jak ihned začít dělat věci, kterých se bojím aneb krok za krokem k většímu sebevědomí a 9 kroků k návratu k vlastní sebehodnotě aneb když o sobě (stále) pochybujete a srovnáváte se s ostatními naleznete nespočet osobně odzkoušených technik, doporučení a konkrétních návodů, které mě osobně doslova změnily život a věřím, že mohou být k užitku i vám.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.