DŮVĚRA V PROCES A NEVĚDOMÁ BEZSTAROSTNOST

Události posledních měsíců se zapíší do naší historie. Dostali jsme lekci, která nás přesahuje. Lekci, nad kterou nejde jen tak mávnout rukou a dělat, že se nás netýká. Svět se změnil. Společnost se změnila. Slova jako důvěra, priorita, důležitost, přesah, život, zdraví, vztahy, jistota a smysluplnost nabývají na jiném významu.

Všechno je jinak.

Na konci roku 2019 jsem vnímal, jak vše běží závratnou rychlostí. Práce, komunikace, touha někde být, něco stihnout, ukázat světu své místo na zemi. Obrovská rychlost života, která nás stíhala na každém kroku. Komfort, blahobyt a hojnost vykoupená stresem a tlakem na výkon a výsledek. Čas běžel velmi rychle. Pondělí, pátek – svoboda na příděl (víkend) a zase pondělí.

Jaro 2020 bylo jiné, než ta jara, která jsme prožívali mnoho let předtím. Změna. Společnost zavalil strach, nejistota a obava z toho, co bude následovat – koncept zdánlivé jistoty byl narušen. Mezi lidmi se místy začala projevovat panika, konspirace a politická reprezentace naší republiky začala do našich životů zasahovat více, než do té doby bylo běžné.

Tento článek však není ani o politice ani o Covidu. Je o zamyšlení se, co nám dnešní doba přináší, co se změnilo a jakou roli v tomto příběhu hrajeme my sami a především, jaké postoje nyní ke svým životům zastáváme. Jakou roli v příběhu zaujímá strach a jakou roli zaujímá důvěra? Jsme si těchto stavů vědomi a umíme s nimi vědomě nakládat?

Žiju přesvědčení, že každý z nás máme v sobě od všeho kousek. Umíme pomáhat, umíme si o pomoc i říct. Dokážeme být hodní i zlí. Mluvíme o pravdě, ale ani lež nám není cizí. Umíme skvěle chválit, ale sepnout v sobě kritika a soudce nám nedělá vážnější problém. Žijeme v polaritě. Den – noc, radost – smutek, teplo – zima. Jedna strana odráží druhou. Princip zrcadlení, jak vyšitý.

Mohl bych takto pokračovat ještě dlouho. Za sebe mohu říct, že s tímto uvědoměním si tak žijeme, jak umíme – jednou je nám líp, pak zase o něco hůř. Stav „prožívání“ může ovlivnit, jak moc je daná věc pro náš život důležitá a nebo, jak moc nás dokáže emočně rozhodit. Pak to bývají ty okamžiky, kdy překmitáváme do druhé polarity. Tam, kde umíme být i zlouni a nesympaťáci ke svému okolí, ale i k sobě.

No dobře, ale co s tím?

Mám velkou potřebu napsat toto.

Pokud žijeme v blahobytu, máme pevné zdraví, smysl života nám nechybí, máme přátele, rodinu, koníčky, nějaký „jistý“ zdroj příjmů apod., je to vždycky o něco lehčí. Jakmile něco a nebo většina z vyjmenovaného začne pokulhávat, začneme se zpravidla dostávat do obav, začneme se srovnávat s ostatními a pokud nejsme plni důvěry, nežijeme plnohodnotný a vědomý život, začneme o sobě pochybovat a kulisy se začínají bortit.

Ruku na srdce, kdo z nás toto alespoň jednou nezažil…

Tento článek píšu na etapy a jeden z dalších a velmi silných podnětů, proč jsem znovu zasedl k psaní, byl film, který jsem dnes viděl. Respektive kvůli silnému uvědomění, které ve mě film vyvolal. Film se jmenoval Smrtihlav a pojednával o atentátu na Reinharda Heydricha. Opravdu silné kafe. Vůbec nechci hodnotit film jako takový, ale chci se s vámi podělit o to, co se mi díky filmu opět zvědomilo.

V životě můžeme zažívat leccos. Vzestupy a pády a vždycky se z toho nějak dostaneme. Ale kdy jsme velmi zranitelní, kdy se hodně bojíme, kdy významně pochybujeme a kdy začínáme dělat „šílené“ věci bývá v okamžiku, kdy cítíme bezmoc, ztrátu životní svobody – možnosti volného pohybu a demokratického projevu, existenční strach a téměř absolutní jistotu, že nemáme jistého už téměř nic. Jakmile se začneme cítit, že nám někdo nebo něco sahá na lidská práva a svobodu, je zle.

Myslím, že je to naše základní nastavení, které si chceme přirozeně ochránit a dojde-li na lámání chleba, tak za něj i bojovat.

Co se nám ale děje nyní? Jaká je nálada ve společnosti? Jak vypadají naše „jistoty“? Svoboda projevu, cestování, volného procházení se? Nastala změna. Nemůžeme navštívit své rodiny a přátele z jiného okresu. Nevíme, jestli budeme moct cestovat a kdy zase s přáteli posedíme v restauraci. Společnosti bylo výrazně zvědoměno, že jistota zkrátka neexistuje. Vrcholoví manažeři přicházejí o práci – vídáme je při rozvozu jídla a zásilek, lidé přesedlávají do jiných oborů (těchto příkladů by se dalo vyjmenovat velmi mnoho). Co bylo, už není a z předchozího životního standardu se stává luxus nebo při nejmenším nedostatkové zboží.

Všechno je jinak. Nálada ve společnosti je zvláštní, plná obav a žebříček hodnot, postojových rovin a uvažování o životě se od základu změnil. Máme omezeny HRANICE.

Ti z vás, co už mě znáte víte, že jsem přesvědčený o tom, že se nám v životě neděje nic jen tak a každá vteřina má hluboký význam a to i v těch situacích, které nám nejsou zrovna příjemné. Život neplýtvá časem a cyklicky (tak, jako v přírodě) se v něm opakují věci stále dokola. Opakují se přírodní pohromy, války, nemoci, epidemie, požáry, záplavy, horka, zimy, ale stejně tak mocenské vlivy – politické, korporátní a opět bych mohl pokračovat dál a dál.

A víte co si myslím? Čím větší „nálož“ dostáváme, o to větší máme šanci/možnost/nutnost/povinnost/sílu (zcela záměrně jmenuji více rovin a úhlů pohledu) s tím postojově něco udělat.

Důvěřujme v proces aneb každý večer zajde Slunce a ráno zase vyjde.

Ale PROČ?

Protože dualita. Opět ta dualita. Opět to nastavení zrcadla. Buď se budeme bát a nebo veškerou svou sílu a pozornost zaměříme do důvěry v proces. V proces života, který žijeme. A začneme vědomě živit a pěstovat přesvědčení, že naprosto všechno v našem životě, co se nám děje, je v pořádku a má to tak být.

I když je to často velmi těžké a mnohdy nerozumíme souvislostem. Ano, vím – lidi potkávájí tragédie, nečekané události, ztráty. Neříkám, že je to lehké. I tak ale máme možnost. Buď se budu bát a hledat „viníka“ tam venku (partner/ka, systém, vláda, doba, škola, vir, sousedi….) a nebo se budu vědomě soustředit na důvěru v proces, důvěru v přirozené zákonitosti života – zákonitosti, s železnou pravidelností převyšují logická vysvětlení a naše chápání.

Co to ale znamená v praxi?

Velmi často si opakuji svou mantru:

„Vše dělám, jak nejlépe umím a jsem v důvěře, že je o mne postaráno ve všech oblastech mého života“.

Tato mantra mi spolehlivě pomáhá, když zabrousím do slepé uličky. Je to moje kotva, kterou s rukou na srdci vyslovuji v okamžiku, kdy se mě ego pokouší rozhodit.

Uvědomuji si, že skutečně jedno ze základních nastavení ega je srovnávání se s ostatními. Dle mého je velmi důležité si toto opakovaně připomínat, když se sami chytíme do pasti. To ale neznamená, že se budeme pranýřovat za to, že se nám to (a to i opakovaně) nepodaří rozeznat a uvědomit si, když tato situace nastane. Je to dlouhodobý proces.

Důvěra v proces velmi souvisí s přijetím. Co to vlastně to přijetí znamená?

Vysvětlení by vydalo na samostatný článek a nebo možná celou knihu (knihu života, možná :)). V souvislosti s tímto článkem však přijetí vnímám jako ten nejpřirozenější proces naší každodennosti, do které „přijímáme“ naprosto vše, co nám do ní přichází. Veškeré situace. Příjemné i nepříjemné. Zkuste si to zatím jenom představit. A v těchto představách si natrénujte hru na přijetí. Nanečisto (zatím :)).

No ale jak na to?

Důležitá poznámka. Pardon. VELMI důležitá poznámka. Až si přijetí vyzkoušíte v představě, vyzkoušejte si jej i v praxi. Teprve pak to začne dávat smysl. A rovnou říkám – pro začátek bude bohatě stačit, když si nebudete dávat přehnané cíle a svou hru na přijetí budete na začátku trénovat klidně i po minutách. Pak přidáte hodiny a pak? Kdo ví…Třeba se to stane naprostou přirozeností vašeho života. A pokud ano – gratuluji k velké změně.

Jak by to mohlo vypadat? Třeba takto.

Nový den začíná probuzením. Zvědomím si (nejlépe i nahlas) a než vstanu z postele, řeknu si – dnes PŘIJÍMÁM naprosto vše, co se v mém dni uděje a to bez toho, aniž bych:

  • kritizoval/a kohokoliv ze svého okolí
  • očekával/a konkrétní reakci, kohokoliv ze svého okolí
  • předpokládal/a, že se mé okolí zachová tak, jak si sám/sama myslím, že by bylo správné
  • si sám/sama obhajoval/a, proč se mi zrovna tato situace „děje“

Pro začátek budou tyto čtyři případy stačit :)

Zkuste si to naplánovat jako cvičení, které ale dodržíte a budete na něj stále myslet a neustále se do této hry „nahazovat“ zpět kdykoliv, když si uvědomíte, že opět hodnotíte, kritizujete, obhajujete a především znovu „očekáváte“ (ať už od sebe nebo od ostatních). Udržujte se v nadhledu a opravdu si z toho udělejte hru. Zapisujte si svá uvědomění. Noste u sebe malý zápisník nebo si zapisujte do mobilu. Pak si zápisky na konci dne projděte.

Poznámka: Nedělejte z toho vědecké pracoviště a dejte tomu lehkost. Vzpomínám si, kdy jsme se před několika lety s kamarádkou Monikou domluvili, že od rána následujícího dne budeme extrémně pozitivně naladěni :) a slíbili jsme si, že na naší dohodu budeme myslet každou chvíli a cokoliv se nám v ten den stane, naší reakcí bude pouze radost, smích, vděčnost, nadšení apod. Navíc jsme se domluvili, že si budeme pořád volat a podporovat se v tom :). Můžu vám říct, že to bylo hodně bláznivý, ale bylo to super. Na konci dne jsem si připadal, jak když do mě někdo nalil kýbl hormonu štěstí – vlastně ani nevím, proč už jsme to pak nikdy nezopakovali. Asi Monče zase zavolám :)

A proč zrovna tento příklad? Udělejte to stejně. Najděte si parťáka a zahrajte si hru na „PŘIJÍMÁNÍ“ spolu. A opakujte to. S někým, ale i sami, až se z hry stane zvyk.

Důvěra v proces. Vraťme se zpět. Pokud přestanete vše přehnaně kontrolovat, soudit, hodnotit a očekávat, začnete se přirozeně kamarádit s uvědoměním/představou, že vše, co se Vám děje, je v souladu, v pořádku a je součástí Vašeho životního procesu – každodennosti – cesty.

Nejste na to nikdy sami.

Dovolte mi osobní zkušenost a uvědomění. Nemyslím si, že jsme ti, kteří to tady všechno řídí. Ano, jsme schopni ovlivnit leccos, ale z mého pohledu máme naší cestu životem už tak trochu namalovanou. To, co dokážeme „ohnout“, je způsob, jak a kudy ten svůj životní příběh projít a naplnit. Což ale považuju za velmi důležité.

Ať už nás „přesahuje“ cokoliv – Bůh, Příroda, Vesmír, Energie, Osud či cokoliv jiného, čemu věříte a nebo i nevěříte – zkuste tomu na pár okamžiků denně začít důvěřovat a uvidíte, že nastanou změny.

Je však potřeba (o)pustit své vnitřní kritiky a soudce a nechat vše bez podmínek „projít“. Samozřejmě bez očekávání, co vám z toho „kápne“ za změnu, výhody apod. Jen důvěřujte v proces a přestaňte to řídit.

Jako malé děti, pamatujete se ještě?

Tak co, máte to? Jak by takový den bez podmínek asi mohl vypadat? Den v nadhledu – jako byste sami sebe pozorovali z prvního patra. Mým oblíbeným nástrojem je tužka a papír. A proto vám doporučím to stejné. Napište si to. Přímo teď. Jak by den v nadhledu vypadal? Dne bez kritiky sebe sama nebo ukazování prstem a hledání viníka? Jak by to vypadalo kdyby vám bylo umožněno přijmout každou vteřinu, každou myšlenku a situaci tak, jak přichází a nepřemýšleli u toho, jestli to či ono má nebo nemá logiku apod…

Hra na bezstarostnost. Jako malé děti, které neřeší, co bude za dvě hodiny, jestli se to hodí, jestli je to slušné, žádoucí, jestli to k něčemu bude….Vnímáte ten rozdíl? Všichni to umíme. Máme tuto přirozenou schopnost ve své základní výbavě. Jen ji postupně v životě ztrácíme, abychom ji mohli později zase začít objevovat. Paradox, že? Otázkou je jen to, jestli budeme čekat a doufat, že to tak nějak přijde samo a nebo tomu vědomě pomůžeme. Hlasuji pro variantu B :).

Hra na beztarostnost je totiž ona důvěra v proces. Malé děti to tak sice nenazývají, ale žijí to přirozeně se vším všudy. Dospěláci se tak tímto vrací ke kořenům a znovu se to učí.

Je to prosté.

Vyšší MOC nám v dnešní době prokazuje velkou laskavost a ukazuje, jak může vypadat Vyšší BEZMOC. Zároveň však dostáváme ty nejvyšší karty do hry – schopnost DŮVĚŘOVAT V PROCES a pilovat techniku, jak ze strachu, jak to všechno dopadne, vytvořit odrazový můstek a ne propast, do které zapadneme až po uši. A jestli to může být náročné? Ano, to je velmi pravděpodobé. Ale máme k dispozici přesně tolik síly, abychom to zvládli a naučili se plavat v řece důvěry.

Na závěr jedno velké povzbuzení. Vyjádření, které je z „dílny“ Johna Lennona a které používám velmi rád a často.

„Na konci vždy všechno dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec“.

Z celého srdce vám přeji, ať se vám důvěřuje s lehkostí a nadhledem.

Jirka

Věnuji se vědomé práci se strachem pomocí meditace. Pomáhám lidem najít vnitřní klid a radost ze života. Můj příběh si přečtete zde Po 15 letech jsem o svých zkušenostech začal psát. V mých elektronických publikacích Jak ihned začít dělat věci, kterých se bojím aneb krok za krokem k většímu sebevědomí a 9 kroků k návratu k vlastní sebehodnotě aneb když o sobě (stále) pochybujete a srovnáváte se s ostatními čtenář nalezne nespočet osobně odzkoušených technik, doporučení a konkrétních návodů, které mě osobně doslova změnily život.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Jak vlastně VĚDOMÁ PRÁCE SE STRACHEM vypadá a čím Vám může být přínosná? Dozvíte se v eBooku ZDARMA :-)
  • Nejnovější články
  • Potkáme se na Facebooku :-)