JAK JSEM TŘIKRÁT ZHUBNUL PŘES 20 KG A PROČ JE TO POČTVRTÉ UŽ NAPOSLEDY

Co se za opakovaným tloustnutím může skrývat a co ukončilo můj program neustálého přibírání

Mnozí z vás to určitě znáte. Máte sklony k tloustnutí, v televizi se to pořady o hubnutí jen hemží, internet je plný zdravého životního stylu a vy máte plnou ledničku, nacpané břicho a je Vám jasné, že ta čokoláda na tajném místě dnes rozhodně nezůstane v neporušeném obalu.

No co, zítra je taky den a já vím, že i když mám přes 20 kg nadváhu, určitě se to nezblázní, když to hubnutí zase o nějaký ten den odložím. Je přece zima, svetr a zimní bunda snese hodně. Začnu s tím až příští týden. Příští měsíc. No dobře, tak po Vánocích. Od ledna je to taky v pohodě. Nakonec je z toho další podzim, větší frustrace a možná dalších pár kilo navíc oproti minulému roku.

Je Vám to blízké? Zažili jste to na vlastní kůži? Máte kolem sebe někoho blízkého, kdo se s nadváhou či neustálými dietami trápí a je to horší a horší? Patříte mezi ty, kteří opakovaně hubnou a zase přibírají?

Co se za příběhy obézních lidí schovává? Co nám tlouštka naznačuje? Proč je někdo tlouštík a někdo je jak tyčinka? Určitě by se dalo dlouze mluvit o tom, že k tomu má někdo dispozici, má „to“ po tátovi, po mámě a děda taky vlastně nebyl žádný hubeňour. V diskuzích také často slýchávám, že za to může genetika, štítná žláza, těžké kosti a tvrzení ve smyslu „my už to máme prostě v rodině“ apod…

Názorových rovin bezpečně najdeme desítky a každý má svou cestu, svou hlavu a také procesy uvědomování si. Společně s prožitky, okolnostmi a díky času se naše vnímání mění a co bylo naším přesvědčením před 2 lety, dnes může být názorem, pod který bychom se už nepodepsali.

Každý máme zkrátka svou cestu, své jedinečné příběhy a „pravdy“. Já bych se s vámi mile rád podělil o ty své.

Meditace na mé cestě

Už je to více, než 15 let, co jsem se seznámil s meditacemi, které mi doslova změnily život a nebýt prožitků z meditací, nevznikl by ani tento článek. Díky meditacím, regresím, konstelacím, psaním, promlouváním tam „nahoru“, k sobě a dalším způsobům jsem si přišel na to, že se nic na tomto světě neděje jen tak.

Každá vteřina má v životě svůj hluboký smysl a ikdyž ty všechny souvislosti a „náhody“ nemusíme zrovna hned chápat, dějou se a vždycky to má pro naši cestu životem obrovský smysl. A možná už tušíte, proč o tom píšu zrovna teď a to i přesto, že tématem článku je hubnutí.

Právě díky silným prožitkům – doslova hlubinným ponorům do svého vnitřního světa, jsem získal možnost rozkrýt svůj příběh. Za ty roky jsem zjistil mnohé a je velmi pravděpodobné, že o tom ještě někdy napíšu pár řádků. Dnes se budu věnovat především příběhu s opakující se nadváhou.

Výběrem rodičů to začalo 🙂

Každý máme nějaké své vysvětlení, jak je to tady na tom světě „zařízeno“. Někdo věří v přírodu, někdo ve Vesmír, někdo v Boha, v Budhu, v sám sebe… Pro někoho je vše vyjmenovné „Jedním“…

Mým nesčetněkrát odprožitým přesvědčením je, že máme fyzické tělo a v našem těle bydlí i Duše. Tělo se narodí, až přijde správný čas a až přijde správný čas podruhé, tak zemře. Duše ale neumírá. Ta se jen přesouvá (inkarnuje) do dalšího těla a tento proces běží stále dokola.

Tak. A takto si i má duše vybrala další dvě duše (mé rodiče), kterým se později narodil Jiřík :-).

A co to hubnutí? Jak to s tím souvisí?

Dejme tomu, tímto začal další příběh v další inkarnaci. Psal se rok 1980, kdy světlo světa spatřil krásný cvalík Jirka. Už první den bylo jasné, jaké téma jsem si do života přinesl :-).

Netrvalo dlouho a domnívám se, že po pár měsících života jsem byl na pražském Žižkově označován za dítko s nejkulatější hlavou na světě 🙂

Kdybych vám měl odvyprávět příběh od začátku do konce, vydalo by to spíše na knihu, než na jeden článek. Budu se držet spíše kontextu, aby bylo zřejmé co jsem na své cestě zjistil a jak to ve vztahu k nadváze ovlivnilo můj život.

Na každý pád platí, že jsem byl od malinka řádně vykrmovaným dítkem a už do první třídy jsem nastupoval jako „Váleček“, který byl (jak jinak), nejtlustším dítětem ve třídě. I tohoto černého Petra jsem si musel do svého startu vylosovat, abych o 25 let později mohl pochopit své PROČ.

Když jsem začal zjišťovat, že těžkými kostmi to opravdu není

Má tloušťka souvisela s ochranou/obranou sebe a svého okolí. Obranný val, který jsem si vytvořil ze svého těla, aby mi nikdo nemohl ublížit. Byl jsem velmi zranitelný a nechtěl k sobě nikoho pustit. Zároveň jsem žil silné přesvědčení o tom, že život není spravedlivý a já musím být „silný“, abych to tady zvládl… Velkou roli sehrála hra na dokazování, kterou v různých obměnách vytrvale hraji (sám se sebou) až dodnes :-).

Toť velmi krátký vhled do mého příběhu z toho řekněme „duchovního“ pohledu, který je ve skutečnosti mnohem rozsáhlejší, hlubší a mohl bych o něm psát dlouhé hodiny. To však není záměrem tohoto článku.

Celý první stupeň na základní škole byl pro mě doslova utrpením. Tlusté, věčně spocené dítě, kterému se všichni posmívali. Jako dnes si pamatuji, jak jsem se ve čtvrté třídě při tělocviku styděl sundat tričko. Byl jsem tááák tlustý. Vymlouval jsem se, že jsem po nemoci a že se bojím, abych znovu nenastydl. Bylo léto a venku asi 38 stupňů.

Pak přišlo první rozhodnutí!

Sedmá třída, kdy jsem se zamiloval nejen do basketu, ale i do spolužačky (no možná do více spolužaček :-)). Jména raději neprozradím. Za pár týdnů budu pořádat další třídní sraz a nechci mít „oplejtačky“ 🙂

Změna myšlení, zdravá motivace, puberta, sport a první rozhodnutí, že zhubnu. Dost silný koktejl na to, aby se mi to podařilo. Bylo to poprvé v životě, co jsem byl skutečně HUBENÝ.

S odstupem času musím říct, že hlavní roli v tom hrála motivace, hormony a touha něco „DOKÁZAT“. Už jsem nechtěl být Váleček.

Německo

Čas jde dál a já se posouvám cca o 5 let dopředu – do německého Norimberku. Během této doby jsem výrazně přibral. Jako čerstvě vyučený kuchař se peru nejen se svou němčinou, ale i se svou nadváhou. Po 90 denním pracovním maratonu se mi to daří. Více se o tom rozepisuji v mém příběhu.

Jako kuchař jsem měl k dispozici nekonečné množství jídla. Tak jsem jedl, jedl a zase jedl. Když nad tím tak přemýšlím, za 3 roky v Německu jsem cca 20 kilo zhubnul vlastně dvakrát. Poprvé to přisuzuji hlavně nervovému vypětí, vyčerpání a nechutensví k jídlu. Když jste 16 hodin denně v kuchyni a to po dobu 90 dní, nemáte na jídlo ani pomyšlení.

V této době jsem navíc procházel velmi zátěžovým obdobím. Rodinné vztahy byly hodně vyhrocené. Frustraci zachraňovaly sladkosti a jedna párty za druhou. Dnes vím, že moje cesta do Německa za prací nebyla ničím jiným, než útěkem a dokazováním „hodnostnosti“ sobě, svým milovaným i nemilovaným. Všem jsem to chtěl natřít a ukázat, že na to mám. Tuto lekci jsem ale dostat od života musel.

Všude kolem hromady jídla zdarma!

Pracovní maraton skončil a já se odstěhoval se do Erlangenu, změnil práci a začal pracovat v normálním režimu. Zklidnil jsem se a začal se zase cpát. JOJO efekt na sebe nenechal dlouho čekat. 20 kilo opět nahoře. Tento stav trval opět několik měsíců.

Dnes si uvědomuji, jakou neúctu jsem ke svému vlastnímu tělu choval.

Další rozhodnutí!

Opět jsem bouchl do stolu. Už jsem nechtěl být zase Váleček. Bylo mi teprve 20 let a vážil jsem 111 kg. Bolela mě kolena, měl jsem přetížený celý organismus a nemohl běhat. Tenkrát jsem si začal uvědomovat, že pokud s tím nic neudělám, zadělávám si na problémy. Infarkt, cukrovka, křečové žíly, špatná funkce vnitřních orgánů. Začal jsem mít strach o své zdraví.

Ke svému tělu jsem se choval jako pankáč, ale někde uvnitř jsem věděl, že mě má Život rád, ale jeho tolerance vůči mě nemusí trvat do nekonečna. Začal jsem proto využívat toho, že jsem si mohl k jídlu vařit cokoliv. Kalorická česko-německá jídla vystřídaly saláty, ryby, ořechy a ovoce. Za 4 měsíce bylo opět dole 20 kg.

Měl jsem z toho velkou radost. Každé hubnutí mělo trochu jiný podtext. Někdy tím hlavním „povrchním“ důvodem byla touha něco změnit, jindy to byl šprajc, dokonce i pomsta vůči sobě samému. Taky jsem se chtěl vytáhnout před holkama, strhnout na sebe pozornost půlky světa a všem demonstrativně oznámit – haló všichni, koukejte se, Jirka začíná hubnout. Své EGO bych v té době mohl na prodávat na trhu.

Pod povrchem to byla ale především má sebestřednost a TOUHA, aby mi někdo tam „venku“ řekl: Ty jo, Jirko. Jsi fakt dobrej a vyjádřil mi uznání, které mi tak chybělo. Přál jsem si být SEBEVĚDOMÝ uznávaný, milovaný, respektovaný a někam „patřit“.

A víte, co je na tom ten největší paradox? Moji přátelé mi můj tehdejší život často záviděli a dávali mi najevo, jak by si to se mnou rádi vyměnili. Navenek jsem hrál toho nesmrtelného borce, který se v 18 letech sebral a na 3 roky odjel do Německa. Uvnitř jsem byl ale nesmírně zranitelný, plný strachu a křehký jak ozdoba z vánočního stromečku. Nedomazlený, nedoceněný…

Co myslíte, může nadváha souviset se strachem? S obavami? Zkuste si sami tuto otázku položit někdy v tichu, až budete sami a vnímejte, jaké odpovědi vám začnou přicházet. Mé odpovědi budete postupně objevovat v tomto příběhu.

Musím se vám k něčemu přiznat

Až psaním tohoto článku přicházím na to, že těch „hubnoucích“ vzestupů a pádů bylo v mém životě bylo víc. Možná osm. Možná deset. Je pravda, že snad jen v těch čtyřech případech šlo o těch zmiňovaných 20 kg. Jinak šlo třeba o shození pěti, deseti kilogramů. Na každý pád téma nadváhy mě doprovázelo opakovaně. Holt, někomu stačí jedna zkušenost, Jirka si to musel prožít vícekrát. Nelituji toho. NAOPAK. Jsem za to vděčný. Dost mi to dalo. Myslím, že mému okolí také :-).

Pokračujeme v příběhu.

Psal se rok 2004 a já se, po téměř dvou letech, vracím zpět do ČR. Celkově pětiletá zkušenost v zahraničí stačila k tomu, abych pochopil, že není potřeba dále utíkat. V této době začínám jezdit na pravidelné, skupinové meditace a mě tak začíná doslova jiný život. Během následujících let začínám objevovat, že není jen ten svět v hlavě, v mysli, ale také ten za-myslí.

Proč o tom píšu? Člověk díky meditacím a různým „příbuzným“ možnostem získá větší vhled do sebe sama a začne věci vnímat v širších souvislostech. Je to vážně dlouhá cesta. V závěru tohoto článku se k tomu ještě vrátím.

42 dní bez jídla

Předposlední zastávkou na mé slim&fat expedici je období půstů. Přišla doba, kdy jsem se chtěl odvděčit svému tělu a projít detoxem organismu. Začal jsem se o to víc zajímat. Záhy jsem zjistil, že 2 lidé v mém okolí mají tuto zkušenost už za sebou. Přečetl jsem si o půstech knížku, vyzpovídal přátele, kteří půstem prošli a šel do toho.

Zvolil jsem variantu, kdy jsem pil vodu namíchanou s limetkovou šťávou, chilli a javorovým sirupem. Tohoto koktejlu jsem denně pil cca 2 litry + další cca 2 litry pramenité vody. Největší odvahu však bylo potřeba prokázat každý den v šest ráno a to vypitím 1 litru slané vody. První dny to bylo opravdu silné „kafe“.

Zhruba takto vypadala skladba mého jídelníčku 🙂

Během 18 měsíců jsem absolvoval celkem 3 půsty a to o délce 10, 21 a 42 dní.

PROČ?

Věděl jsem, že je to prospěšné tělu i mysli. Byl jsem na to mentálně připraven a těšil jsem se na to. Také jsem věděl, že hodně zhubnu, což jsem OPĚT potřeboval. Když jsem začínal 42 denní půst, vážil jsem přes 126 kg. Musím ale dodat, že to bylo zároveň v době, kdy bylo silně aktivované téma zhoubných onemocnění a já byl zaplaven strachem.

Počty dní u jednotlivých půstů hrají svou roli a vysvětlení by vydalo na další samostatný článek. V mém případě jsem kratší půsty vnímal jako důležitou přípravu pro ten nejdelší, nazývaný královským půstem. Dočetl jsem se, následně i doslechl, že po 40 dnech půstu dochází v těle k jakémusi buněčnému restartu. Abych byl ale upřímný, nevím, co to přesně znamená.

Po jedné meditaci jsem si přišel k uvědomění, že mám cestu takto dlouhého půstu projít a tak jsem se s důvěrou do toho pustil.

Dovolím si říci, že v tomto případě se už jednalo o hubnutí s vyšším záměrem a vědomím, že byť se do toho pouštím kvůli strachu z nemoci, je to hlavně vrácení jakéhosi dluhu svému tělu za ty roky přejídání.

Ten pocit, když si 43. den dáte zeleninový vývar s totálně rozvařenou zeleninou je nepopsatelný.

Chce se vám brečet štěstím. To, že jsem za 42 dní zhubnul téměř 19 kg, byl ve finále takový vedlejší „účinek“. Primárním důvodem bylo vyčistit tělo od všech škodlivin. Každopádně po půstu se moje váha zastavila na necelých 109 kg.

Začínám chápat, jak je při mých cestách k optimální váze důležitý nejen cíl, ale především ZÁMĚR a jeho ryzost.

A jdeme do finále!

Když se v psaní dostávám do tohoto bodu, musím se smát nad tím, jaký jsem byl nezmar :-). Kolik ten Jirka potřebuje pokusů, aby byl pohár skutečně naplněn? Kolik šancí musí Jirka dostat, aby rozhodnutí a přesvědčení dozrálo jako jablko na stromě?

Musel jsem dozrát, dostat pořádný strach, získat zdravou motivaci a čistý záměr, který mi vehnal slzy do očí.

Ano. Můj život je ukázkovým příkladem polarit. U mě jde (prozatím stále) o extrém. Princip kyvadla. Výkmyt buď úplně nalevo nebo zcela napravo. Cestou harmonického středu procházím velmi ojediněle :-).

Je léto 2019 a Jirka tentokrát váží už přes 130 kg

Zvony už bijí na poplach snad ve všech částech mého těla. Špatně se mi dýchá, potím se, píchá mě u srdce, nemůžu běhat, bolí mě klouby, záda, pálí mě žáha už skoro po každém jídle a jedlou sodu už nosím raději pořád po kapsách. Rezignuji, dva obědy nejsou výjímkou, čokoláda na posezení a pravidelná dávka několika piv po práci se stala mojí normou.

Kupuji si oblečení XXXL a vím, že pokud svůj postoj k životu a svému tělu nezměním, budu nemocný a jestli to nechám zajít ještě dál, můžu i umřít.

Na začátku letních prázdnin mi začínají do života přicházet jasné signály, že už mi nezbývá pro změnu postoje moc času. Je mi velmi smutno, když zjišťuji, že si nemůžu jít s dětmi zaběhat, zakopat ani se projet na koloběžce. Maximum je procházka. Prožívám chvíle, kdy jsem na sebe naštvaný, pak jsou chvíle, kdy zoufalstvím brečím do polštáře.

Okamžik pravdy

Věděl jsem, že se blíží okamžik, kdy do toho říznu. Chyběl mi ten poslední impuls, který mě nakopne. Už ani nevím, kdy se to stalo, ale někdy na přelomu prázdnin jsem se zamiloval do Keto diety, hodně jsem o tom načetl a dokonce se objednal na soukromou kliniku, kde jsem se domluvil na odborném dozoru.

Nadchl mě způsob, reference a upřímně vidina rychlejšího úbytku váhy oproti jiným dietám. Velkou roli hrál příslib, že bych u Keto diety neměl být o hladu. Za pár dní bylo rozhodnuto. Domluveno, že začnu po dovolené s rodinou v polovině září. Rozhodnutí jsem udělal, ale bylo převážně ze strachu ze svého zdraví a ze svého už „musím“.

Vůbec jsem netušil, co mě ještě čeká

Na konci srpna jsme odjeli s rodinou na dovolenou do Řecka. Věděl jsem, že mám poslední 2 týdny na to, abych si užil jídla, sladkostí, dovolenkového piva a drinků u bazénu. To se také stalo.

Pár dní před odjezdem se ale stalo něco, na co do konce svého života nezapomenu. Tento okamžik byl pro mě skutečným požehnáním. S mým osmiletým synem Kubou jsme hráli ping pong (jediné, na co jsem se fyzicky zmohl) a Kuba si tak povzdechl a říká: tati, já bych si tak s Tebou chtěl zahrát badminton, ale vím, že Ty nemůžeš, protože Tě bolí ty kolena…

V tu chvíli se mi zhroutil svět a já měl oči zalité slzami. Jsem na tom podobně i teď, když píšu tyto řádky.

Kubíkovi jsem obratem odpověděl, že si určitě zahrajem, až zhubnu. V ten moment jsem v jeho očích viděl zoufalství. Nemluvil a bylo mu nepříjemné v diskuzi pokračovat. Po chvilku přemlouvání mi řekl osudovou větu.

Víš, tati, já si nejsem jistý, že to dokážeš…

Oba jsme věděli, že tohle ode mě už párkrát zaznělo, ale nikdy jsem to nedodržel. V ten moment, jako by mi celým tělem projel blesk. Se slzami v očích jsem obešel stůl, podal jsem Kubovi ruku a řekl mu do očí: Kubí, já Ti tady slibuju, že zhubnu a ten badminton si spolu zahrajeme! Řekl jsem mu, že mu děkuju za to, co mi právě řekl a že možná ani netuší, jak moc důležité to pro mě bylo.

Poděkoval jsem mu, oběma se nám rozsvítily oči a mě zalila vděčnost. Poprvé v životě mi došlo, že nebudu chtít zhubnout proto, abych byl středem pozornosti, někomu se líbil a něco si tím dokázal. Zhubnu, abych mohl být tátou, který je schopen si zasportovat se svým synem, vyjet si na kola či si zalyžovat s celou svou rodinou a nečekat na ně pod sjezdovkou v baru s pátým pivem v ruce. Hubnout budu taktéž z úcty ke svému tělu, které si to po těch letech bezpochyby zaslouží.

Vždycky to rozeznáte

To, že spadla poslední pomyslná vločka sněhu na vrchol hory a strhla se lavina, prostě vždycky poznáte. Když se vám definitivně rozsvítí, je to záře, která vás dočasně oslepí. Tělem vám projede taková vlna euforie, že se nemůžete dočkat, až začnete žít jinak.

A jak to nakonec dopadlo? Za necelých 5 měsíců jsem se z váhy 130,2 kg dostal na 107,8 kg.

A co je hlavní – už máme za sebou odehrané 2 badmintonové turnájky! A ikdyž jsem za posledních 6 týdnů „Covid karantény“ pár kilo zase přibral, vím, že šlo spíše o takové malé Keto prázdniny, které vlastně skončily už před týdnem.

V den psaní tohoto článku mám opět pár kilo dole, pár intenzívních cvičení, bez jediné skleničky alkoholu. Svůj slib vůči Kubovi a svému tělu dodržím.

I takto se dá dnes cvičit 🙂

Co mi hodně pomohlo a co vám ze srdce doporučuji?

Pokud jste v situaci, kdy se vám hubnout nedaří, doporučuji jednu věc. Udělejte si pro sebe čas, buďte pár hodin sami se sebou. V tichu. Vypněte telefon a celý okolní svět. Dopřejte si ten přepych. Zapalte si svíčku, ptejte se sami sebe, na čem vám v životě skutečně záleží a o co životně důležité byste mohli přijít, pokud to nerozseknete jednou provždy a zůstanete obézní, tlustí a nespokojeni ve svém těle.

Zkuste si „nanečisto“ prožít ten nejděsivější scénář, který se může stát a u kterého vám bude opravdu zle. Ze kterého vám bude smutno, budete na sebe naštvaní, možná vás to dožene až k slzám. Mluvím o vyvolání takové emoce, která vás zvedne ze židle a nakope do zadku. Ale pozor. I přesto zůstávejte v úctě k sobě a svému tělu (nebo to alespoň zkoušejte, pokud vám to nepůjde).

Díky tomuto „cvičení“ jsem ze dne na den přestal kouřit. Podotýkám, že šlo o 30 červených „Máček“ denně.

Dám vám jeden konkrétní příklad…

Máte nesnesitelnou nadváhu (počet nadbytečných kil si dosaďte sami – pro někoho je to 5 kg, pro někoho 50 a víc)

Zůstali jste sami. Váš protějšek se s Vámi rozešel. 90% Vašeho oblečení ve skříni už neoblíknete. Do třetího patra už to pěšky dáte jen s velkými problémy. Špatně se Vám dýchá, potíte se, pálí Vás žáha. Přestávky mezi jídly už nemáte skoro žádné. Lidé na ulici se za Vámi otáčejí a ukazují prstem. Hele, mami, to je ale tlouštík, povídá děcko své mamince, když projde kolem Vás. Vaše děti se za Vás stydí a nechtějí s Vámi nikam společně chodit. Dneska pod Vámi praskla už druhá židle a ošklivě Vám poranila nohu.

Váš lékař Vám diagnostikoval těžkou cukrovku v pokročilém stádiu. Vaše kolena už nesnesou nápor Vaší váhy, přichází artróza a čeká Vás operace – výměna kolenního kloubu. Každý den Vás píchá u srdce a bojíte se, že každou minutu dostanete infarkt. Se svými dětmi a přáteli si už nikdy nezasportujete. Už s nimi nepůjdete ani na procházku. Už to nezvládnete. Ti nejbližší o Vás přicházejí. Právě teď. Je POZDĚ. Už není cesta zpět…

Co s Vámi tento příklad dělá? Najděte si svůj vlastní, ten nejsilnější a nejpravdivější záměr. Důvod, kvůli kterému odhotíte přejídání a uděláte kroky, které pro Vás nejsou příjemné a vyžadují přesvědčení a silnou vůli. Věřte, že jí máte! Jen je potřeba mít velmi silnou KOTVU. Motivaci, záměr – to, co Vás vrátí zpět na cestu k optimální váze, když budete mít chuť se vším praštit a vykašlat se na to.

A víte co? Buďte k sobě laskaví. Z nějakého důvodu máte nadváhu. OK. To ale není důvod proto, abyste se neměli rádi. Buďte trpěliví. Buďte si jisti, že slabé chvilky přijdou. A budou přicházet třeba i často. Můžete se cítit vyhoření, vyčerpaní a totálně bez energie. V takových chvílích si můžete přečíst příklad uvedený výše. Určitě ale bude lepší, když si napíšete svůj vlastní KATASTROFICKÝ SCÉNÁŘ, který si nazvěte po svém. Může se jmenovat třeba „MŮJ KONEC“.

Čas od času je potřeba sebe a své tělo i odměnit. Oceňte se třeba jednou týdně a třeba nedělní dopoledne si dejte k jídlu co chcete a užijte si to. Pak se ale vraťte do redukčního režimu zpět. Mě tohle vždycky velmi dobře fungovalo. Celý týden se těšíte, jak si to užijete (čtěte zaprasíte :-))

Na každý pád Vám ze srdce přeji pevnou vůli, sílu, odhodlání a radost z každého kila, se kterým se rozloučíte.

Děkuji!

Jsem vděčný, že jsem vám tento příběh mohl napsat a věřím, že může být pro mnoho z vás silnou inspirací. Čím dál více si uvědomuji, jak je důležité mít čistý záměr a motivaci, která vás vždycky nahodí zpět, když na chvíli sejdete z cesty. A pokud se tak stane, nevyčítejte si to. Buďte k sobě ohledu-plní a dovolte si to. Vždy si pak svou motivaci a záměr připomeňte a vraťte se zpět, na svou (zdravou) cestu.

Jízda začíná.

Držím vám pěsti.

Vytrvejte, stojí to za to!

Jirka

Věnuji se vědomé práci se strachem pomocí meditace. Pomáhám lidem najít vnitřní klid a radost ze života. Můj příběh si přečtete zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Jak vlastně VĚDOMÁ PRÁCE SE STRACHEM vypadá a čím Vám může být přínosná? Dozvíte se v eBooku ZDARMA :-)
  • Nejnovější články
  • Potkáme se na Facebooku :-)